76 km a 3 300 m nahoru. Můj první velký ultra

Categories Nezařazené

Člověk by si měl neustále posouvat hranice. Jen tím dokáže objevit své limity a postupně je začne překonávat. Loni v říjnu jsem si po dvou letech běhání zaběhl svůj první ultramaraton o vzdálenosti 46 km v krásných Rychlebských horách. Od té doby jsem si zaběhl další dva cca 45 kilometrové v Krkonoších a na Šumavě.

Vysněným cílem letošního třetího roku běhání ale pro mě byl návrat „na místo činu“ a zaběhnout si v Rychlebkách (neboli zapomenutých horách, jak závod přiléhavě pojmenoval pořadatel) 76 km s 3 300m převýšením (tj. postupně 3 300 metrů nastoupat a sbíhat).

Ze závodu jsem měl obrovský respekt. Nedokázal jsem si představit, že mi hodinky ukážou, že jsem na 60. nebo 70. kilometru 🙂 Děsil jsem se toho, v jakém stavu doběhnu, přeci jen jsem se svými třemi naběhanými roky ještě pořád běžec začátečník. Rozhodl jsem si předem dát dva horské půlmaratony, abych otestoval formu. První byl totální „fail“ a naučil mě, že že je třeba nepodceňovat pravidelnou výživu, i když si člověk myslí, že to dnes nepotřebuje 🙂 A že je dobré držet ego na uzdě. Ten druhý mě naopak naučil, že držet vytrvalé tempo a „nesplašit se“ může být dobrá strategie.

Spousta lidí se mě ptala, proč to vlastně dělám 🙂 Můj první ultra mi ukázal, že naprosté fyzické a psychické vypětí je něco, co člověka spolehlivě restartuje. Očekával jsem, že tak na mě zapůsobí i tahle dlouhá varianta.

Ale popořádku

Na start dlouhé trasy se nás postavilo cca 120 závodníků. Počasí bylo jako na objednávku – ani zima, ani vedro, krásně jasno a v 7 ráno pofukoval příjemný větřík. Moderátorka stručně vysvětlila, že na závodě nás rozhodně nijak opečovávat nebudou a je potřeba se spoléhat na sebe nebo na ostatní běžce. Limit pro doběhnutí byl 17 hodin, tj. očekávalo se, že do půlnoci doběhnou poslední závodníci. To byl i můj cíl. Hlavně doběhnout a pokud možno do limitu.

Trasa vedla krásnými stoupáními na Smrk, Plešivec a naprosto úžasnými stezkami po hranicích s Polskem. Nechyběly ani technické pasáže – šplhání se přes nebezpečné kameny a klesání bahnitou strání, kde takřka každý běžec minimálně jednou zaručeně hodil tlamu, či běhy úzkou stezičkou uprostřed lesů, kdy člověka šlehaly větve. Po vystoupání na Czernicu pak nabízeli běžcům čaj místní Poláci, kteří zde mrzli i minulý rok. Dojali mě úplně stejně jako loni 🙂

Na takhle dlouhé trase, kdy je člověk dlouhé hodiny jen sám se sebou, a do cesty mu jsou nemilosrdně kladeny překážky (jako 3 km před cílem náročné stoupání a 1 km před cílem, kdy už nohy vypovídají službu, technický seběh) pozná, z čeho vlastně je. 76 km je oproti 46 ještě trochu jiná disciplína. Je potřeba na to být mentálně připraven hlavně v hlavě a neustále se soustředit. Soustředit se na to, aby se při nějakém seběhu nesplašil, protože by to o 10 km později v nohou cítil. Soustředit se na to, aby ve vhodných chvílích pil a doplňoval energii, protože o dalších pár km později na to může brzy dojet.

Během těch dlouhých hodin na trase jsem o sobě poznal víc než kdy jindy. Měl jsem dvě větší krize – jednu přibližně v půlce závodu, kdy jsem věděl, že mě čeká ještě dalších 38 km a občerstvovačka je až za dalších 10 km. Tady mi nejvíce pomohlo jedinkrát za závod se podívat na telefon a vidět zprávy od lidí, co mi vyjadřovali neskutečnou podporu. To mě nakoplo to do té občerstvovačky vydržet slušným tempem.

Druhá krize přišla zhruba na 55. km. Vidina toho, že mě čeká v podstatě ještě půlmaraton a že se začíná stmívat a doběh bude za tmy v hlubokých lesích mě začala deprimovat. Na 60. km se ale něco zlomilo a vzbudila se ve mě neskutečná surová energie a divokost a hnala mě myšlenka, že těm horám to zadarmo nedám. Nikdy jsem tohle v sobě nezažil, měl jsem v tu chvíli pocit, že bych snad dokázal uštvat jelena 🙂 Kompletně prázdná hlava s jedinou vidinou – finišovat co nejlepším tempem 16 km do cíle, protože těm horám to zadarmo nedám.

Toto vzedmutí energie mi nakonec zajistilo pro mě naprosto neočekávaný čas – 14:25, což bylo výrazně nad plán, který byl vejít se do časového limitu 🙂 Dobíhal jsem pod hvězdami za krásného svitu úplňku v neskutečné atmosféře. Při běhu do cíle prohodil jeden z davu „hele, další znovuzrozenej“. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že o tom to přesně je. Nejen o kompletním restartu, ale o tom poznat sám sebe, zjistit, co člověk dokáže, když už si myslí, že nemůže. A o poznání, co je v životě důležité. Zároveň člověk v tomto stavu mnohem intenzivněji vnímá jakékoliv emoce.

I teď, několik dní po doběhu, jsem stále hlavou v těch horách a lesích a nemůžu se dostat do toho původního „pražského“ tempa. Zjistil jsem, že v sobě mám víc, než jsem si kdy myslel. Ale taky jsem si uvědomil, že věci, které řešíme jako společnost, jsou naprosto nepodstatné problémy. A že „městské starosti“, počínaje stresem a konče tím, kde mají jaký kafe, jsou v tom celkovém kontextu opravdu jen prkotiny. Je to takový několikadenní chill „zadarmo“ 🙂

Že to nejdůležitější je, jestli se člověk zvládne sám o sebe postarat, jestli na to má mentální a fyzickou sílu a hlavně jestli na to má zdraví. Na tomto pocitu jsem se stal závislý a pokud zdraví dá, budu ten pocit v ultrabězích vyhledávat ještě dlouho. Další metou je 100 km, kterou znovu, zcela sentimentálně, budu chtít dát opět v Zapomenutých horách. Příští rok 🙂

A jaké jsou „ztráty“ na těle po uběhnutí 76 km?

Překvapivě malé. Tři puchýře, dva dny chození do schodů a ze schodů jako kdyby člověku bylo 90, a to je vlastně všechno 🙂 Díky silovým tréninkům a dobrému vybavení jsem nebyl rozbitý tolik, jak jsem čekal, že budu. Zároveň jsem během závodu nikdy neměl pocit, proč to vůbec dělám. Naopak jsem si šel zcela jasně za svým cílem.

A moje tipy, jak to ve zdraví odběhnout?

  • Posilování nohou. Silné nohy pomohou ve výbězích a sebězích.
  • Trénink pomalého, ale vytrvalého tempa. Dva týdny před závodem jsem si odběhl horský půlmaraton v tempu, abych ho pocitově dokázal odběhnout dvakrát.
  • Raději více jídla než méně. Může se stát, že najednou dostanete krizi. Z menších krizí mi pomohl gel navíc, který bych si jinak nedal.
  • Pít colu a jíst sůl na občerstvovačkách. Vždycky jsem tam doběhl skoro mrtvý, dal si několik kelímků coly, brambůrky či jinou sůl a byl jsem ready běžet dál.
  • Posilování rukou. Silné ruce člověk jako když najde v okamžiku, kdy jde do krpálu a musí zabírat hůlkami.
  • Dobrý batoh a boty. Batoh, který nikde neškrtí, a boty, které nedřou.
  • Vyprázdnit si hlavu. Pomohlo mi dát si jasný cíl – doběhnout – a nesnažit se nějak to rvát na konkrétní čas. Díky tomu jsem běžel soustředěně a cílevědomě a nijak jsem se nesplašil a nestresoval.
  • Nahrát si trasu do hodinek/telefonu. Kdybych neměl trasu v hodinkách, už bych se býval párkrát ztratil.
  • Přistoupit k tomu s respektem. Ani teď nemůžu uvěřit, že jsem to odběhnul. Že jsem dal 76 km. Takový jsem k tomu měl respekt.

Chci moc poděkovat všem, kteří mi psali, přáli, drželi palce, či říkali, jaký jsem blázen 🙂 Neskutečně mi to pomohlo a dalo mi to důvod to nevzdat a dokončit. Moc si toho vážím.

Webový analytik "markeťák" s přesahem do dalších disciplín, datově založený marketingový stratég.
Ve volném čase nejraději běhá, tancuje, posiluje a všelijak amatérsky sportuje. Fanoušek Apple, uživatelské přívětivosti a minimalismu.
Web | Twitter | Linkedin | Facebook

Napsat komentář