Jaký byl můj rok 2017 (a druhá polovina roku 2016)

Categories Ostatní

Aneb jak jsem se za rok a půl stal z obtloustlého člověka plného výkyvů nálad a malého sebevědomí člověkem vyrovnaným se závislostí na sportu.

Během té doby jsem se naučil spoustu věcí. O sobě, o svém těle, o výživě, a především o tom, že ono otřepané „cesta je cíl“ je naprostá pravda. Pár lidí se mne po tom, co jsem postnul následující obrázek na FB, ptalo, jak na to. Tak jsem to zkusil hodit „na papír“ 🙂

Jak moje snaha vypadala?

1. Uvědomil jsem si problém

Přiznat si, že je potřeba něco změnit, je nejtěžší. Můžete čekat a doufat, jestli se náhodou něco nezmění samo jako mávnutím proutku (což znamená, že člověk bude čekat až do smrti), nebo si uvědomit realitu – jen vy se sebou můžete něco dělat. Nikdo jiný.

2. Skočil jsem do toho po hlavě

Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli je 1., pondělí nebo začátek roku. Ze dne na den jsem se po jednom potřebém kopanci rozhodl. Kdybych čekal na to pověstné “od pondělka začnu”, nezačal bych nikdy.

3. Začal jsem přemýšlet nad tím, co jím

Nechtěl jsem řešit žádné složité diety, které člověk stejně nikdy dlouhodobě nevydrží. Mým cílem bylo upravit si životosprávu tak, abych si nemusel odpustit obědy s kolegy, přemáhat se a jíst to, co mi nechutná.
Přistoupil jsem k tomu tedy takto:

  • Udržovat denně deficit alespoň okolo 500 kcal,
  • žádné fastfoody, nesladit kafe/čaj,
  • odbourat mouku a moučné výrobky (pečivo, dorty, zákusky a další) a vyloženě tučné a zbytečné věci (majonéza, máslo apod.),
  • jíst hodně proteinu (v mém podání „žrát maso“).

4. Neměl jsem “hřešící dny”

Pravidelné hřešící dny považuju za nesmysl. Člověk první měsíce musí najet na určitou rutinu, která mu pomůže v tom náhlém přechodu na novou životosprávu. Tyto dny onu rutinu nabourávají a tím člověka neudrží v mindsetu „chci zdravě žít“. Já si je začal dopřávat až zhruba po roce a jen zřídka. Vědomě si vždy řeknu, že na té oslavě si můžu trochu dopřát, protože už měsíc makám a dřu.

5. Začal jsem běhat

Na spalování energie je běh jedním z nejvhodnějších sportů. Jeho výhodou také je, že si ho člověk časově může přizpůsobit podle sebe. Není vázán otvírací dobou posilovny, bazénu či dalších „podniků“. Může si kdykoliv obout boty, obléknout se a vyběhnout. Existují názory, že běh není dobrý a že jde spalovat mnohem efektivněji, ale buď člověk může neustále hledat tu správnou metodu, nebo prostě začít. Tak jsem obul „kecky“ a vyběhl.

6. A 10000krát jsem s tím chtěl praštit

Začal jsem tím, že jsem se snažil alespoň třikrát týdně uběhnout 5 km. A nepřejít do chůze. Začátky jsou vždycky těžké a po chvíli byl každý další krok utrpením. Pomáhá uchovat si v hlavě obrázek toho, k čemu směřujete (v té době jsem si v hlavě představoval, jaký jsem týpek se six packem, když překonám sebe sama a pokaždé vždy doběhnu). Hlava se upře na cíl, za kterým jdete, a dokáže mnohem víc.

Jakmile vám přijde váš současný výběh jako pohoda, zvyšujte vzdálenost a četnost. Nepřežeňte to ale (raději v ostatních dnech zařaďte posilování či sporty „pro zábavu“). Najděte si své optimum, kdy jste unaveni, ale příjemně. Pro mě je to nyní okolo 40 km týdně, kdy střídám delší (10km a více) a kratší (7-8km) výběhy.

7. Zranění mě naučilo protahovat se a posilovat

Po jednom běžeckém závodě mě potkalo tzv. runners knee, neboli přetížení přitahovače, který vede od kolene až k zadku, což mě vyřadilo na bezmála tři měsíce.

Lidé často od dlouhého sezení mají zkrácené a neaktivní svaly na zadku a ztuhlé kyčle a boky. Mě nevyjímaje. Přitom ale právě tyto svaly jsou pro správný pohyb nejdůležitější. Při běhu mi tak dopad kompenzovala především kolena a zabíraly jen nohy, což není ideální.

Člověk by měl běhat především „zadkem“ (hýžďový sval – „gluetus maximus“ – je totiž jedním z nejsilnějších v našem těle) a v bocích s tím, že dopad kompenzují kyčle a opět boky. Tj. při běhu byste měli cítit, jak vám zadek a kyčle „pádlují“ (neboli smršťují a natahují se). Začal jsem se tedy důkladně protahovat – stačí 15 minut denně (a po každém běhu) například některé z těchto cviků.

Výpadek z běhu mě zároveň donutil zamyslet se nad jinými formami pohybu – zvolil jsem tzv. Street Workout, neboli posilování s vlastní vahou na bradlech, kruzích aj. V ČR existuje už spousta míst, kde takto můžete cvičit i pod dohledem zkušeného trenéra. Běháte-li, doporučuji cvičení dělat naboso, resp. v ponožkách. Naučíte se tím mj. našlapovat tak, jak byla noha stavěna (tedy dopadat spíše na přední část nohy), nikoliv na patu, jak nás běžecké boty často svádí. Zahrnutí posilování a protahování můj problém kompletně vyřešilo a zlepšilo běžecký styl.

8. Čas od času ale skočím i k fyzioterapeutovi

Fyzioterapeut mj. zjistil, že celá pravá část mého těla je ztuhlá a není volná jedna lopatka tak, jak by měla být. A to přesto, že jsem už přes rok sportoval. Po dvou sezeních se mu podařilo lopatku uvolnit a mně se najednou lépe dýchá, což má pozitivní dopady nejen na běh (kdy se člověku najednou běží úplně uvolněně), ale na život celkově (cítím se mnohem uvolněnější).

Jako prevenci občasnou návštěvu fyziterapeuta určitě doporučuji.

9. Naučil jsem se být sobec a stavět sám sebe na první místo

S malým sebevědomím jsem dost často říkal „ano“ i na věci, které se mi úplně nechtěly nebo jsem na ně neměl čas. Jakmile jsem ale musel ze svého nového životního stylu udělat prioritu a rutinu, nemohl jsem si dovolit, aby mi jí něco nabouralo. Naučil jsem se tedy říkat „ne“. Lidi okolo mě to zpočátku nechápali. Jaktože na ně najednou nemám čas a prioritizuju sebe? Ale zvykli si 🙂

Být sobec je naopak ten správný přístup. A to nejen k sobě, ale i k ostatním. A to ve dvou úrovních. Jakmile totiž člověk bude v pohodě a spokojen sám se sebou, okolí z něj tu pohodu vycítí. Zároveň když na něco řekne „ano“, lidé vycítí, že to řekl skutečně proto, že chtěl. Ne proto, že do toho byl natlačen a vinou malého sebevědomí a snahou zalíbit se na to kývl.

10. Sebevědomí vyrostlo do zdravé úrovně

Podařilo se mi odbourat příčinu toho, odkud pramenilo – moje poměrně výrazná nadváha, ale hlavně jsem se o sobě na té cestě dozvěděl spoustu věcí. Začal jsem si být vědom toho, co dokážu, přičemž právě ty okamžiky, kdy jsem nemohl a chtěl jsem se na vše vykašlat, ale překonal jsem to, jsou ty, kdy člověk buduje silnou a odolnou psychiku a vůli. Nárazově se určitě dá zhubnout i drastickou dietou, ale tím se ono očekávané sebevědomí a spokojenost se sebou nedostaví.

11. Akceptoval jsem sám sebe

Zařazení posilování (tj. zvýšení hladiny testosteronu) mě posunulo opět o něco dál i po psychické stránce. Cítím se ještě více energický a do zdravé míry agresivnější a drzejší (zastávám názor, že určitá míra agresivity a drzosti je potřebná). A to mi pomohlo se celkově vyrovnat. Vědomě akceptovat nejen svoje silné stránky a momenty, ale především ty slabé.

Díky tomu k sebevědomí přibyla i míra pokory, respektu a vědomí, že existuje spousta věcí, co nevím, neznám, neumím. A že nemá smysl se srovnávat s ostatními. Důležité je, jak se vidíme my sami a jestli jsme tím, kým ve svých očích chceme být.

12. Nepřestávám

Baví mě klást si před sebe další a další mety a cíle. Například pro rok 2018 bych rád absolvoval několik půlmaratonů a dá-li zdraví a forma, divokým snem je běžet v létě Jizerskou 50. A kvůli prohrané sázce mě nejspíš čeká i taneční soutěž 🙂

Začínám také přemýšlet, jak více skloubit svou nalezenou vášeň pro sport a pohyb s pracovní zálibou – online marketingem a daty.

13. Ne vždy se daří

I po roce a půl běhání mívám občas výběhy, kdy mě už po pár kilometrech píchá v boku, nemůžu se dostat do tempa, „dejchám jak čtyři“. Je to úplně normální. Ne každý den je posvícení a stejně jako v práci, ve sportu i v životě jsou dny, kdy je všechno „na hov*o“ a člověk se ne a ne dostat do tempa. Jde ale o to, jak se s těmito dny dokáže vyrovnat. Když se vše daří, dokáže to každý. Člověka ale utváří právě to, jak se dokáže poprat s tím, když se nedaří nebo když už nemůže. I ten špatný běh stojí za to dokončit, protože tím posílí svojí vůli nevzdát to.

14. Okolí je důležité

Podpora lidí okolo dokáže člověka ohromně motivovat. Nespočetněkrát mi do žil vlila novou energii milá poznámka nebo rýpnutí od lidí okolo mne. Za to vám všem patří velký dík! Často si totiž ani neuvědomujeme, jak i jen tohle dokáže člověka nabudit a dodat mu sílu a chuť pokračovat. Podporujme tedy ty, kdo se do toho pustí, ať už třeba právě uznalým komentářem nebo tím, že jim umožníme „být sobci“.

Přeji, ať do roku 2018 vstoupíte s chutí a energií si za svými cíli jít. Ať nikdy po cestě neztratíte motivaci a vůli. A zejména zdraví. To je nejdůležitější věc, kterou máme.

Webový analytik „markeťák“ na volné noze s přesahem do dalších disciplín, datově založený marketingový stratég.

Ve volném čase nejraději běhá, tancuje, posiluje a všelijak amatérsky sportuje. Fanoušek Apple, uživatelské přívětivosti a minimalismu.

Web | Twitter | Linkedin | Facebook


6 thoughts on “Jaký byl můj rok 2017 (a druhá polovina roku 2016)

  1. Jeden z najlepších reportov, čo som čítal. Super výsledky. Ja som si prešiel niečím podobným (zo 103 kg na 90) a viem, že to není žiadna sranda. Inak mne naopak „hresici den“ veľmi zo začiatku pomohol, hlavne na psychiku.. a Street Workout odvtedy cvičím pravidelne! 🙂 Pridal som ho aj do svojho zhrnutia: https://www.chodelka.sk/rok-2017-zhrnutie/ Veľa štastia v roku 2018!

Napsat komentář