Jak jsem běžel svůj první ultra

Categories Ostatní

Ultramaratony úspěšně běhá spousta lidí. Pro mě však uběhnutý ultra znamená definitivní osobní vítězství nad „Kubou z roku 2016“. Nikdy jsem si nedokázal představit, že bych něco takového mohl uběhnout. Po úspěšné běžecké sezóně jsem ale hledal, čím bych jí mohl završit, a tohle byla zatím moje největší výzva.

Jako svůj první pokus o ultramaraton jsem zvolil 47 km dlouhou trasu Jeseníky, konkrétně částí Rychleby – závod s poutavým názvem Zapomenuté hory. Moje zkušenosti s běháním jsou pouze dvouleté a nejdelší vzdálenost, kterou jsem dosud běžel, byla 23 km. Zároveň jsem ale za tuto sezonu odběhal 8 trailových půlmaratonů s převýšením mezi 500–600 m. Nebál jsem se tedy toho, že bych neměl naběháno, respekt jsem však ze závodu měl.

Bylo mi jasné, že musím trénovat pomalé tempo, protože 47 km je přece jen poněkud delší vzdálenost než půlmaraton. Ale jinak jsem moc nevěděl, co od toho očekávat. Při pohledu na výsledky loňského ročníku jsem moc nechápal, proč to běžci ze sportovních klubů běhají mezi 6,5 a 7 hodinami, když trailový kopcovitý půlmaraton jsem přeci schopný uběhnout za cca 2 hodiny. Během závodu jsem vše pochopil 🙂 Třeba to, že 2000 metrů je ve skutečnosti hodně slušné převýšení.

Rozdíl mezi půlmaratonem a ultra je ale stejný jako mezi krasobruslením a hokejem. U obojího používáte brusle, resp. nohy, ale jde o naprosto rozdílné sporty. Zatímco půlmaraton běhá člověk nohama, protože se dokáže dostat do tempa a to tempo drží, ultramaraton musí běhat hlavou. A přestože jsem četl různé články o dlouhých a ultra závodech, na realitu mě to příliš nepřipravilo.

Co vše je tedy na ultramaratonu rozdílné od “půlek”?

Nepodcenit obsah batohu

Na ultramaratonu se vám může stát, že za celých 47 km potkáte jen dvě občerstvovačky. Přípravě jsem věnoval poměrně hodně času a měl jsem pocit, že myslím na všechno. Obsah mého batohu byl: větrovka, tejpy, náplasti, energetické gely, cukrové a kofeinové želé, dvě 0,5l láhve s vodou, toaletní papír, Ibalgin, mobil, čelovka, papírové kapesníky. Přesto jsem zapomněl na jednu podstatnou věc: sůl. Pokud vás začnou chytat křeče nebo zlobit a škubat svaly, právě sůl je to, co je potřeba. Cukr v tomto případě nepomůže.

Běžecké hůlky nejsou jen na okrasu

Na startu mě překvapilo, kolik běžců nastoupilo s hůlkami. Po prvních strmých stoupáních, kde člověk málem lezl po čtyřech, aby se dostal nahoru, jsem však pochopil. Hůlky jsou neocenitelným pomocníkem i při sestupech, takže pro příští ultramaraton (ano, bude další), budou součást i mojí výbavy.

Veškeré plány brzy vezmou za své

Prvních 16 km jsem běžel i přes slušné kopce průměrným tempem okolo 8 min/km. Tedy tempo, které by stačilo na cílový čas okolo 6 hodin, což je čas mnohem zkušenějších běžců. Vše ale brzy vzalo za své v okamžiku, kdy po 20 uběhnutých km nás trať nutila vystoupat sjezdovku a následně ještě mnohem výš. Čas začal prudce narůstat a vše napovídalo, že výsledný čas 6 hodin asi úplně nebude (nakonec byl o dvě hodiny delší). Zásadní problém totiž je, že se nedokážete dostat do tempa. Chvílí běžíte, chvíli šplháte náročný kopec, kde dostanou zabrat nohy, a nahoře se následně musíte znovu rozběhnout.

Ultra běžíte sami se sebou

U kratších vzdáleností se člověk může vždy držet nějaké běžecké skupinky a má ostatní běžce minimálně na dohled. V případě ultra se však skupinky postupně roztrhají, rozestupy se zvyšují, a přestože sem tam potkáte jiného osamělého běžce, drtivou většinu času běžíte sami. Tj. třeba 6 a více hodin sami se sebou. I když prší, i když je mlha, že nevidíte na konec kopce, na kterém jste.

Je to o hlavě

Celý ultra je o hlavě. Nejen o tom, jak si člověk rozloží síly, ale především o tom, jak se dokáže vypořádat s krizemi. Zatímco během půlmaratonu člověk zažije jednu či dvě malé krize, v případě ultra je vše znásobené. V jednu chvíli jsem chtěl závod vzdát. Po 20 km a po již zmiňovaném výšlapu sjezdovky, který se ale táhnul mnohem výš. Pršelo, mokro, v botách čvachtalo, ozvalo se bolavé koleno, které odmítalo snahu o běh – hlavně z kopce.

Do konce závodu navíc ještě více než tři hodiny a hlava říká “ještě nejsi ani v půlce, to přece nemůžeš dát”. Po náročných vnitřních rozhovorech jsem se rozhodl do sebe “kopnout” Ibalgin, pokračovat a pokusit se to přeběhat. Takovýchto rozhovorů má během takto dlouhé tratě člověk spoustu. Ale hlava se vždy snaží vypovědět dříve než tělo, takže jde jen o to naučit se tento hlas “přebít”.

Těžko na tréninku, “lehko” do krpálu

Když stoupáte a škrábete se do drsného kopce rozbahněným terénem, vzpomenete si na to, jak vás trenér nutil posilovat nohy i v okamžiku, kdy už vám vypovídaly službu. A v duchu mu za to poděkujete. Pokud plánujete horský ultra s velkým převýšením, doporučuji nezanedbat posilování nohou, právě to mi pomohlo, především v hlavě.

Dostal jsem také několik otázek typu “Proč to teda vlastně děláš?”. Přestože body výše můžou působit, že ultra je o týrání sebe sama, není tomu tak 🙂

Změní se vám vnímání času a vzdálenosti

Pokud jste zvyklí si maximálně na hodinu vyběhnout a pak zpět do pohodlí domova, potom strávit 8 hodin během o samotě v dešti dokáže člověku změnit vnímání času. Najednou neuvažujete v řádu minut, ale v řádu hodin. Nikoliv v řádu kilometrů, ale v řádu „desetikilometrů“. A když vám občerstvovačka zahlásí, že do cíle je už jen 9 km (což je hodina a něco běhu v těchto podmínkách), vlije vám to novou krev do žil. Jako když na půlmaratonu vidíte, že do cíle je 1 km.

Začnete si vážit drobností

Když vidíte, že na občerstvovačce je chleba s vajíčkem, po 2,5h běhu vám to přijde jako to nejlepší jídlo na světě. Když po 26 km běhu vystoupáte náročný kopec a nahoře na vás čeká Polák s ohništěm, který v té zimě celý den nalévá běžcům heřmánkový čaj, který pro vás navařila jeho manželka, úplně se dojmete.

Užijete si přírodu jako nikdy jindy

Cesty vedou malými pěšinkami, kam by se člověk nikdy jen tak nedostal. Navíc díky tomu, že jste sami a nejste opečováváni jako na jiných hromadných či městských závodech, musíte vnímat přírodu okolo. Nejen kam šlapete, protože nejbližší běžec by vás našel až za pár minut, ale i vnímat okolí obecně. Proto nedoporučuji na těchto závodech běhat se sluchátky.

Uniknete od reality

Asi největší důvod, který jsem si uvědomil až zpětně, je, že jde o únik od reality. Během celého závodu máte prázdnou hlavu. Čas pozvolna plyne, kilometry ubíhají, a vy jste jen sami se sebou. Žádný stres, žádné problémy, žádné starosti, žádné nepodstatné „blbosti“ všedních dnů.

Zvyknete si na nepohodlí

Prší? Jste promočení? Fouká? Bolí vás nohy? Ta zatracená šňůrka od batohu vám neustále cinká do ucha? Všechno zanedbatelné detaily, které prostě přestanete vnímat. Musíte řešit daleko důležitější věci: abyste si nezvrtli kotník, jak je krásná příroda, kde běžíte, a že jste odkázáni sami na sebe.

Stíháte fotit a závod si užijete

Zatímco u půlmaratonu se počítá každá minuta, ultra se běhají na hodiny. Takže i když má člověk ambice zaběhnout dobrý čas, trasu si stihne i užít a pár minut strávených focením výsledek nezkazí.

Spoluběžci jsou super lidi

Sem tam potkáte nějakého osamělého běžce a vždy se jedná o super člověka. Když jsem zastavil při seběhu, abych si protáhl bolavé koleno, hned mi běžec, který mě doběhl, nabízel sůl, následně pak upozornil na přeběhnutou odbočku. Poslední dva km do cíle jsem naopak dobíhal s běžkyní, která mi rozhovorem pomohla odpoutat pozornost od bolavého kolene.

Takže jaký byl můj první zážitek z ultra? Naprosto fantastický. Pocit se nedá popsat, je to třeba zažít. Už plánuji další a nemůžu se dočkat 🙂 I když jsem nemohl kvůli bolavému kolenu běžet na nějaký super čas, následující den jsem si uvědomil, že závody tohoto typu budou moje krevní skupina.

Webový analytik "markeťák" na volné noze s přesahem do dalších disciplín, datově založený marketingový stratég.
Ve volném čase nejraději běhá, tancuje, posiluje a všelijak amatérsky sportuje. Fanoušek Apple, uživatelské přívětivosti a minimalismu.
Web | Twitter | Linkedin | Facebook

2 thoughts on “Jak jsem běžel svůj první ultra

Napsat komentář